Federico Garcí­a Lorca: Duende

Ten, kdo stane na býčí kůži roztažené mezi řekami Júcarem, Guadalete, Silem a Pisuegrou (nechci se zmiňovat o vlnách barvy lví hřívy, jež se vzdouvají na La Platě), setká se velmi často s tímto rčením: ,,V tom je mnoho duende.'' Manuel Torres, velký andaluský lidový umělec, říkával jistému člověku, který zpíval: ,,Ty máš hlas, ovládáš různý styl, ale nebudeš mít nikdy úspěch, protože nemáš duende.''

Duende znamená sílu a nikoli tvorbu, projevuje se zápasem a nikoli myšlenkou. Slyšel jsem od starého mistra kytaristy: "Duende nesedí člověku tadyhle v krku, ale stoupá od chodidel nahoru do celého těla." To znamená, že to nemá co dělat se schopnostmi, ale že je to věc živosti podání, to znamená krve, to znamená prastaré kultury, sebestvoření při výkonu. Opravdový zápas je nutno svést teprve s démonickým duendem.

Velcí cikáští či andaluští umělci z jižního španělska, ať už to jsou zpěváci, tanečníci nebo kytaristé, vědí, že dokud nepřijde duende, nejsou schopni nikoho uchvátit. Dovedou v lidech sice vzbudit klamný dojem, že toho démonického ducha mají, tak jako je vodí za nos výtvarní či literární krejčí bez ducha, ale stačí nebýt líný a dát si trochu pozor, abychom ten podvod odhalili a abychom takového otrapu i s jeho zbožím hnali.

Jednou zpívala v malé cádizské krčmě andaluská zpěvačka Pastora Pavónová, "Holka s hřebenem", génius španělské zádumčivosti, fantazií rovná Goyovi nebo "Kohoutu" Rafaelovi. Hrála si se svým hlasem dělaným ze stínu, z tekutého cínu, se svým hlasem porostlým mechem, vplétala si jej do vlasů a máčela jej v bílém andaluském víně manzanilla a nechávala jej mizet v dalekých, temných zahradách. Lidé však naslouchali mlčky.

Byl tam Ignacio Espeleta, krásný jak římská tortuga. Jednou se ho někdo zeptal: "Jak to, že nepracuješ?" A on s čsměvem hodným Argantonia odpověděl: "Já abych pracoval, když jsem z Cádizu?" Byla tam Eloisa, zuřivá aristokratka, sevillská děvka, rodná dcera Soledad Vargasové, která si ve svých třiceti letech nechtěla vzít jednoho z Rotschildů, že prý jí rodem není roven. Byli tam Floridové, jež lidé pokládají za řezníky; jsou to však ve skutečnosti kněží, kteří obětují býky Gerionovi; v koutě pak seděl mohutný dobytkář pan Pablo Murube s obličejem krétské masky. Pastora Pavónová skončila za hrobového ticha. Jenom jedem malý mužíček, jak bývají takoví ti hopsálkové, co najednou jako by vylezli z láhve kořalky, pronesl velice potichu a sarkasticky: "Ať žije Paříš!" Jako by tím chtěl říci: "Nás tady nějaká virtuozita, technika a takové věci nezajímají. Nás zajímá něco docela jiného. "

Tu se Holka s hřebenem zvedla jako šílená, zlomila se jak nějaká středověká plačka, jedním douškem vyrazila velkou sklenici ostré anýzovky, sedla si a začala zpívat, bez hlasu, bez dechu, bez barvy, se spečeným hrdlem, ale byl v tom duende. Podařilo se jí zbavit se všeho, co bylo na tom zpěvu předtím vyumělkovaného, aby měl dost místa duende, prudký a ohnivý duende, krajánek větrů prosáklých pískem, až posluchači začali ze sebe rvát šaty, skoro tak, jako černoši na Antilách, když se při církevních obřadech svíjejí před obrazem Svaté Barbory.

Holka s hřebenem si musela strhat hlas, věděla, že ji poslouchají lidé znamenití, kteří od ní nechtějí formu, ale prapodstatu formy, čirou hudbu zhmotněnou jen natolik, aby se udržela ve vzduchu. Musela odhodit stranou všechen um a jistotu, to znamená zahnat mčzu a zůstat sama bez ochrany, aby se k ní dostavil její duende a ráčil se s ní chytit do křížku. Ale jak zpívala! To už nebyl ten hravý hlas, to byla zrovna tryskající krev, dobře zasloužená bolestí a upřímností, rozvíral se jak desetiprstá ruka nad svíjejícíma se probodenýma nohama Ježíše Krista od takového Juana de Juni.

Má-li se dostavit duende, předpokládá to vždy radikálně skoncovat s navyklými koncepcemi, podávat věci naprosto neotřele a nově, jako čerstvě utrženou růži, jako zázrak, který je pak také schopen vyvolat téměř nábožné nadšení.

Duende nepřijde, dokud není žádná možnost smrti, dokud neví, že smrt mu bude obcházet kolem domu, dokud nemá jistotu, že musí mávat ratolestmi, jimž máváme i my a jež nám čtěchy nepřinesou.

Duende se rád chytí s umělcem do křížku přímo nad propastí. Anděl a mčza s houslemi a s kompasem berou do zaječích, ale duende zraňuje a z léčení této rány vzchází to, co je na lidském výtvoru zvláštního a tvůrčího.
Magická síla poezie spočívá v tom, že je vždy nadána kouzelnou schopností kropit mrtvou vodou každého, kdo ji čte, neboť s démonickým duchem lze snáz milovat a chápat a jistě též být milován a být chápán; zápas o výraz a o sdílnost je často zápasem na život a na smrt.


Duende má rád krajnost a rád se vyskytuje všude tam, kde se jeví čsilí dostat se ven a výš z daných forem.

Ve španělsku, právě tak jako u východních národů, u nichž je tanec náboženským obřadem, má duende neomezené pole působnosti v cádizských tanečnicích, jež chválil už Martial, a v celé liturgii býčích zápasů, v tom skutečném náboženském dramatu, v němž se právě tak jako při mši obětuje bohu.

Zdá se, jako by všechen duende klasického světa přešel do této slavnosti, jež je výrazem velké kultury a sensibility lidu, který odhalil nejskvělejší vztek i pláč člověka. Ani při španělských tancích ani při býčích zápasech se nikdo nebaví. Duende na sebe bere čkol dát lidem dramaticky prožívat utrpení živých tvorů a připravit jim tak schody k čniku ze skutečnosti, jež je obklopuje.

Duende sochaří na těle tanečnice jako vítr v písku. Magickou mocí mění dívku v náměsíčnou bytost nebo vhání mladistvý ruměnec do tváří vetchého starce, žebrajícího po vinných výčepech, kouzlí ve vlasech vůni přístavu za noci a formuje paře tanečnice do prastarých gest, jimiš se tanec vyjadřuje od nepaměti.

Je však zajímavé, že se neopakuje, to je nutno zdůraznit. Duende se neopakuje právě tak, jako se neopakují tvary vln na rozbouřeném moři.

Největšího účinku dosahuje při býčích zápasech, neboť se na jedné straně musí rvát se smrtí, která může přivodit zkázu, a na druhé straně s výpočtem, s pohybovou geometrií, jež je při fiestě základem postupů.
Býk má svoji dráhu a torero také, a průsečíkem těchto drah je onen nebezpečný bod, v němž stražná hra vrcholí.
Při práci s muletou může při někom stát mčza a při práci s banderillami anděl a člověk může platit za dobrého torera, ale když pracuje s pláštěm, v okamžiku, kdy zabíjí býka, který je dosud nezraněn, má zapotřebí pomoci démonického ducha duende, aby přišel umělecké pravdě na kloub.


Torero, který děsí publikum v aréně bázlivostí, ten nezápasí, ten se potácí v každému dosažitelné směšné hře o život; naopak torero zraněný démonickým duchem dává lekcí z pytagorejské hudby zapomenout na to, že jeho život je neustále na samých hrotech rohů.

Mčza je stále pokojná; může mít jemně zřasenou tuniku nebo kraví oči jako v Pompejích, nebo ohyzdný nos ze čtyř stran, s nímš ji vypodobnil její velký přítel Picasso. Anděl může v tunice od Lippiho a s houslemi od Massolina či Rousseaua v rukou potřásat kšticí od Antonella de Mesina.

Ale duende ... Kde je duende? Prázdnou klenbou proudí nehmotný vánek, jenž ovívá hlavy zesnulých a hledá nové kraje a neznámé tóniny, vánek voňavý jak dětská slina, jak rozšlapaná tráva, jak závoj meduzin, vánek, jenž neustále křtí právě stvořené věci.